• Jsme otevřené společenství věřících křesťanů, kteří berou vážně zvěst evangelia a chtějí prohlubovat svůj vztah k Bohu. Spiritualita našeho společenství stojí na františkánských charismatech, které je možno formulovat následovně:

  • Sekulární františkánský řád Mezinárodní rada

    Proto je naše poselství a naše slova také silnou výzvou: nechme se proměnit Boží láskou. STAŇME SE LÁSKOU pro naše bratry a sestry, milujme naše bratrská společenství – naše bratry a sestry v pokoře našich srdcí. Pojďme, kráčejme spolu, hledejme a rozlišujme v bratrství cestu, která vede k dokonalé lásce a milosrdenství.

  • Pětiletá neteř kdysi řekla: „Babi, když my se po smrti podíváme do všech zemí… A taky na mořský dno…“

  • Potřebujeme vtáhnout laiky do řízení a kněží budou Božími svědky. Potřebujeme zrušit mocenský centralismus, který často udržují samotní věřící. Současný model je barokní a nemůže být úspěšný. Potřebujeme model polní nemocnice.

  • Vývoj duchovního vědomí každého jedince přispívá ve vývoji celého lidstva. Každý soucitný skutek přinese užitek. Zda je skutek vhodný nebo ne se řídí převládající úrovní jeho vědomí.

  • V tomto bodě si musíme položit otázku, jaký je náš postoj jako světských františkánů

  • U většiny duchovní práce nejde o to, zda jsme něčeho schopni, nýbrž zda jsme ochotni. Uděláme to? Ano nebo ne. Odhodlání, rozhodnutí a pevnost záměru.

  • Duchovním úsilím a záměrem měníme fungování našeho mozku a zakládáme zvláštní prostor pro duchovní informace…. (pozitivní posun nastává v dětství – poslech klasické hudby, krása, estetiky, náboženské cítění – genetické sklony jsou aktivovány.

  • Ego mylně předpokládá, že něco ví, protože o tom slyšelo, směšuje pravdu a abstrakci. Co je realita na jedné úrovni na jiné už to pravda není. Každá z úrovní má své vlastní schopnosti i svá omezení….

  • Účelem je překročení ztotožňování se s tělem a myslí – k uvědomování „já“, které je nad tělem a myslí a přitom obsahuje obojí…Záměr meditace je odstoupení od toho že myšlenky jsou „mé“. Protože je bere osobně. (mysl si je pamatuje, protože jsme jim kdysi přidělili důležitost…. Jakmile myšlenky přestaneme brát osobně, ztratí důležitost.