• Vztah ke Kristu je ryze soukromá záležitost vztahu dvou. Ale občas se hodí nějaká malá pomoc. Nesakrální domy modlitby ve městech pro kontemplaci, meditativní modlitbu. v jiný čas v tomtéž prostoru pro osobní setkávání. Někdy kulturní program. Někdy pastorační pracovník. Po celý čas služba hostitelů, kteří se střídají a fungují podobně jako hostitelé při kurzech alfa. Není to myšleno jako cílená evangelizace, ale hostitelská služba.

[1]Příklad sv. Františka z Assisi a jeho opravdové já

Svatý František z Assisi byl nezbedný katolík, který formálně žil s církví její rituály, ale svým srdcem byl ve světě. Když svět dostatečně vyzkoušel poznal, že mu něco chybí. Hledal živého Boha.

Nejprve afektovaně svlékl svůj světský šat před biskupem a občany města. To však nestačilo. Nakonec v rozpadlém kostelíku před křížem odhodil svoji masku, své falešné já a vyjevil Pánu své pravé já. Otevřel mu své srdce. A Pán ho pověřil, aby opravil jeho církev.

František odhalil svou pravou tvář nejen Bohu, ale i lidem. Lidé viděli jeho štěstí a radost nezávislou na majetku a světské moci a zatoužili také tak žít. Už za svého krátkého života měl František tisíce následovníků.

[2] Pastorační pracovník (jaký asi by měl být: pro vztah s Kristem který nenabízí církev, pracovník není vlastníkem pravdy, nemá klerikální myšlení, je přístupný různým cestám k Bohu – ekumenicky chápající, že Pán miluje všechny lidi různých názorů a povah, který se snaží probudit srdce a nejen rozum, pracovník kterému nejde o to získávat přívržence. Který nabízí osobní zkušenost osvobození od spoutanosti skrze evangelium, učí žít bez jistot světa, učí přijmout sebe sama apod.

Slabosti církve, kterých si má pastorační pracovník být vědom

Dr. Regina Polak – teoložka a sociioložka náboženství (Universum 1/2024):

• církev se příliš odchyluje od hodnot společnosti
• lidé jí v současnosti nepotřebují
• Nenalézají v ní naději a životní orientaci
• došlo ke krizi důvěry v Boha
• Církev se potřebuje učit obstát mezi lidmi a vystavit se jejich skutečným problémům
• Uvědomit si, že Bůh je i s ostatními lidmi mimo naši sociální bublinu
• Uznávat důstojnost všech lidí

[3] Papež František Papež František ve své encyklice Dilexit nos (česky Miloval nás) hovoří v úvahách o lidském srdci: „Dalo by se říci, že v konečném důsledku jsem to já, kdo jsem svým srdcem, protože ono je tím, co mě odlišuje, co utváří mou duchovní identitu a přivádí mě do společenství s ostatními lidmi. … Pokud nás srdce přivádí do niterného středu naší osobnosti, umožňuje nám také, abychom sami sebe poznali ve své celistvosti, a nejen ve vybraném, izolovaném aspektu. Na druhou stranu jedinečná síla srdce nám pomáhá pochopit tvrzení, že realitu lze poznat lépe a úplněji, když ji nahlížíme srdcem. To nás nevyhnutelně přivádí k lásce, které je srdce schopno, protože láska je nejniternější činitel reality. … Jádrem každé lidské bytosti, jejím nejniternějším středem, není jádro duše, ale jádro celé osoby s její jedinečnou identitou, která se skládá z duše a z těla. Všechno je sjednoceno v srdci, ve kterém může sídlit láska se všemi duchovními, psychickými a také fyzickými složkami. Člověk v posledku dosáhne v plnosti vlastní identity prozářené světlem, pokud v jeho srdci vládne láska, protože každá lidská bytost je stvořena