Zpověď bývalé karmelitánské mnišky Catherine Goldstream

Sugestivní vyprávění o životě mnišky v 90.letech 20. století.

Narodila se v Londýně a od dětství vyrůstala v lásce k hudbě, slovům a knihám. Ve svých dvaceti letech konvertovala ke katolicismu a strávila dvanáct roků v karmelitánském klášteře. Tichá, kontemplativní mniška.

Můj dojem z knihy:

Tím, že jsem františkánský terciář, rozumím mnoha výrazům, které se v knize objevují při popisu života v klášteře. Asi běžný čtenář by získal z příběhu o něco méně. Jako fanoušek Thomase Mertona chápu i její nadšení pro kontemplativní život. V knize popisuje, že zažívala osobní kontakt s Pánem. Velmi si toho váží a její zážitky jí neopouští dodnes a inspirují jí. Prožívat v tichu a práci na zahradě Pánovu přítomnost, je u mnohých mých přátel a především u mne skvělé přání. Jen jak laici ve světě k tomu máme méně příležitostí, než kontemplativní sestry v klášteře.

Klášter a lidé

Druhá část knihy je o životě. O lidských slabostech. O omylech představených. O boji mezi sestrami. O tom, že silný psychický nátlak druhých způsobuje v uzavřeném prostředí kláštera zhroucení slabších jedinců. I Catrine , když pochopila lidské zlo, utekla z kláštera. Pak se sice na dva roky vrátila, aby počkala na propuštění z věčného slibu do papeže. Nakonec došlo po letech ke smíření mezi všemi. Nalomený prut nebyl dolomen. Čas olámal ostny. Sestry dorostly do Kristovy plnosti.

A co my

Žijeme v místních společenství terciářů sv. Františka z Assisi. Učíme se žít bratrský, sesterský život. Slovo učíme se, je důležité. Jsme ve škole sv. Františka, který se svými bratry někdy prožíval „peklo“. I my se vždy neshodneme a musíme do učebny vztahů s lidmi a s Bohem. Stejně jako v klášteře. Berme to tak. Jsme na světě mimo mnohé jiné i proto, abychom se něco naučili a připravili se na život věčný.