15 km na západ od Prahy je malý františkánský klášter. Má dvě obytná křídla a třetí a čtvrté jsou ambity. Žilo v něm kdysi dávno dvanáct františkánských bratří a jedno křídlo si zamluvil pro sebe zakladatel a donátor kláštera Eusebius (17.Stol.), který byl zároveň i terciář sv- Františka z Assisi.  Při obnově kláštera v 21. století velkou měrou přispívali svojí službou správci – manželé Vinklárkovi – také terciáři sv. Františka. Takže tak trochu malým procentem i klášter terciářský.

Přemýšlím o tom, proč jsem si malý františkánský klášter v Hájku zamiloval na první pohled, hned při první návštěvě. Odpověď hledám nejprve v jeho historii, abych posléze dospěl k názoru, že jde o hluboce duchovní a promodlené místo

Na počátku vzniku kláštera byla velká víra v Boží pomoc. Víra plná odvahy. Následovala posléze velká vděčnost Bohu za jeho dary. A pak pokračovala úctou dědiců k příběhu předků. A k tomu je po staletí přidávána velká touha tisíců poutníků setkat se s naším stvořitelem, milosrdným dárcem, vykonat obětní a kající pěší pouť na promodlené místo. Jako by by byly k nejstarší Loretě v Čechách přímo přitahováni. V některých obdobích sem za modlitbou přišlo až 60 000 poutníků ročně. Františkánský klášter Hájek u Prahy je opravdu promodlené místo.

O zázracích spojených s hájeckou madonou Marií se dočtete níže v odkazu. Ten první zázrak byla prosba o mužského potomka. A pak přišlo splnění slibu.  Když se dnes někdo marně snaží o potomky ve svém rodu, hledá lékařskou a vědeckou pomoc. Jen oduševnělí lidé přidávají k cestě vědy i modlitbu k vyšší moci.

Před staletími tomu tak nebylo a jedinou šancí, snad kromě bylinkářek, byla právě modlitba postavená na základě velké důvěry v Boží moc. A následovala velká vděčnost za Boží dar.

Jak je to dnes s vírou  na území středních a západních Čech? Nic moc. Myslím, že velký rozdíl oproti Slovensku nebo Moravě.

Dřívější celospolečenské katolické vědomí už dávno ve středních a západních Čechách pominulo. Ony kraje jsou od katolické tradice skoro vyprázdněné. Stejně tak tomu bylo i v minulém století s klášterem v Hájku u Prahy. Za komunistické nadvlády zde byl nejprve internační sběrný tábor pro vězněné kněží a později vojenské skladiště. Byla zde nastolena atmosféra ateistické lhostejnosti, lajdáctví, neúcty, nevíry a hlupáctví. Klášter byl postupně devastován až skoro k rozpadnutí.

 Ale víra Bohu věrných Čechů přežila, jako nezničitelné podhoubí a znovu jako zázrakem vyrašila. Do Hájku však (podobně jako do Santiago de Compostela), putují i lidé, kteří sice nepatří k žádné náboženské denominaci, ale kterým v životě něco chybí. Smysl života? Marnost všeho počínání? Smrtelnost?…

Klášter převzali do svých rukou  po roce 1989 opět františkáni OFM sice chudí, ale plní důvěry v Boží pomoc. Do obnovy se zapojilo mnoho nadšených laiků. A také manželé Vinklárkovi, naši terciáři. Vypráví: „ Atmosféra poničeného kláštera nás hned okouzlila. Blízkost bratřím františkánům nás přivedla do Františkánské rodiny a jsme vděčni že jsme její soiučástá.“. Klášter má dnes novou střechu, opravený refektář, opravenou kapli. Stále více poutníků navštěvuje místo klidu a modliteb. Jsou jich stovky. A vznikají spolky na obnovu tradic. Na obnovu poutní cesty. Na obnovu někdejší slávy poutního místa.

Tak tomu bude i s katolictvím. Po každém úpadku v dějinách vždy nastoupila s Boží pomocí obnova církve. Skutečná obnova a reforma nikdy nenastala z vrchu, z moci instituce, ale zdola, od toužících lidí. Pramenila z obnovené víry obyčejných lidí, tak jak tomu bylo například při velké obnově celé církve skrze prostého sv. Františka z Assisi.

Více o klášteru na této adrese.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/214562215500003

Luboš Kolafa

Pokud vás zajímá historie čtěte níže:

Historie:

Výpisky výše jsou z textu – Dr. Karel Beránek – Vše z webu https://hajek.ofm.cz/

Florián Jetřich Žďárský měl sice velký majetek, ale ten ke skutečnému štěstí nestačí. Florián neměl mužského dědice. Proto slíbil roku 1621 Pánu Bohu a P. Marii postavit na svém panství Loretu [1], narodí-li se jeho choti [2], 

Následujícího roku 1622 vykonali šťastní rodiče pouť do Loreta, jednak aby poděkovali za narození syna, jednak s cílem získat rozměry Svatého domu pro chystanou stavbu. Modlitby o dědice byly vyslyšeny a Eliška Korunka prý porodila téhož roku syna Františka Adama Eusebia. Z Loreta si také přivezli sochu Madony, která byla posvěcena dotykem s původní sochou loretánskou. František Adam Eusebius se narodil až roku 1623 a po jeho narození položil jeho otec dne 12. června 1623 základní kámen hájecké Lorety. Pro velký počet poutníků byla kaple za pár let rozšířena. Kardinál ji po třech létech opět navštívil a rozšířenou nově vysvětil 8. září 1630. Hrabě Florián Jetřich, císařský komorník a nejvyšší dvorní maršálek, zemřel dne 7. května 1653. Jeho choť, která mu dala vedle syna a dědice ještě šest dcer,  předešla na onen svět již roku 1649. O hájeckou Loretu pečoval po 35 let poustevník, žijící v domku u kaple. Syn Floriánův František Adam Eusebius, pán na Kladně, Tachlovicích, Újezdě a Letovicích, hejtman kraje Slánského a terciář sv. Františka z Assisi se postaral o duchovní správu Loretánské kaple v Hájku velkoryse. Založil zde roku 1659 klášter pro 12 františkánů.

Úcta k místům s vyslyšenou modlitbou byla v minulých staletích velká.

Podle svědectví arcibiskupské kanceláře ze 7. prosince 1722 navštěvovalo Hájek ročně průměrně 60.000 poutníků. Podporou k vykonání pouti nebyly jen plnomocné odpustky, kterými byla loretánská kaple v Hájku nadána , ale především zázraky ke kapli se pojící.