Soukromá úvaha

Chudoba čistota a poslušnost se objevuje jako pravidlo pro život v různých náboženstvích [1].

Obraťme tento návod způsobu života pro první polovinu života řeholníků v katolické církvi v praxi:

Nejprve přichází poslušnost podle řádu, řehole (vstup do řádu)

Po formaci novice přichází rozhodnutí k trvalé čistotě (Vstup do trvalého řeholního stavu)

A nakonec přichází ona chudoba, o které mluví Ježíš: Blahoslavení chudí duchem.

Tedy uznání, že bez vyšší moci nejsem schopen rozumět myšlence cesta do Boha.

 Jde o Cestu do Boha (sv. Bonavetura: Cesta do Boha), která končí vnitřním osobním vztahem Boha a člověka v jeho srdci, duši…

Nebo použijme srozumitelnější výrok starověkého řeckého filozofa Sokrata, který si byl vědom své vlastní nevědomosti, a tu považoval za výchozí bod moudrosti a filozofického zkoumání: „Vím, že nic nevím“.

Teprve po zkoumání nauk, dogmat, po zkoumání často protichůdných vysvětlení nejasných míst, po vyslechnutí různých názorů různých generací, teprve když připustíme že vlastně doopravdy na sto procent nic nevíme, teprve tehdy se odemknou vrátka k osobnímu vztahu s Bohem. Ve vztahu s Bohem není nutná jistota v mysli, ale jistota v srdci.

Teprve až ve fázi duchovní chudoby a nevědění dochází ke skutečné adoraci při níž platí slova faráře Farského : Já hledím na Boha a on hledí na mě.

Poslušnost, čistota a chudoba je starověkou cestou člověka ke Stvořiteli, cestou k Univerzu jehož jsme součástí (Nejen naše tělo, buňky, nejen tím že jsme z prvků Země, ale i naše vědomí, naše nevědomí, náš duch spojený s Duchem) Cestou k poznání, že náš duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme Boží děti.