Proč je pro nás tak obtížný život v bratrském společenství ?

Tohle je název dopisu mezinárodní radě, který napsal jeden z přátel sv. Františka . Většina těch co jej četli, jej odsoudili, jako kritiku. Ale stojí za to se nad ním zamyslet.

Zkusil jsem se na dopis podívat synodálně. Není to vlastně dobrý podnět k reflexi, k uvažování o tom jak nás druzí vídí? Z dopisu cituji jen části které mne zaujali. a budu se snažit k nim přiložit můj osobní názor. Můj komentář je kurzívou, text dopisu stojatým písmem. Kdo už se dopisem nechce zabývat, ať si přečte alespoň podobný dopis františkána Jana Evangelisty Urbana na konci článku….

Dopis:Avšak my často vnímáme naše zapojení v MBS jako praktickou službu řízenou pouze v rámci komunity, založenou na naplňování vzájemných potřeb jednotlivých členů nebo rady nebo ministra příslušného MBS.

Jakými aktivitami se většinou v řádu zabýváme? (pokud máme ještě síly – mnozí jsme už senioři s řadou nemocí a omezení. Aktivní členové jsou aktivní především v církvi slouží různými způsoby ve svých farnostech. Kromě toho se opravdu staráme o potřeby našich členů – návštěvy potřebných a pod.Ale to je v rámci komunity povinnost – kdo jiný by se měl starat o své členy? Je pravdou že na víc nestačíme.

Dopis:Současná formace členů MBS je většinou založena na znalostech, méně na zrání našeho charakteru a změně postojů k Bohu a ostatním a ještě méně na změně motivací vyplývajících z vlastního povolání Ježíšem Kristem k službě kterou přijali.

Formace v řádu je – jako ve všech komunitách založena na znalostech myšlení zakladatele, na budování víry a posilování naděje. V počátcích to je opravdu o vědomostech. Ano – pisatel dopisu má pravdu – je potřeba však zajet na hlubinu. Některá společenství to umí. Za poslední leta si sami organizují duchovní obnovy, exercicie, a v některých společenstvích se ujímají hlubiny zkušení bratři z prvních řádů a v poslední době i sestry z kongregací.

Dopis:Fungování MBS je potom výsledkem vzájemných vztahů mezi členy, očekávání jednotlivých členů a jejich povahy, přání a tužeb. Jak jsou tato očekávání, přání a touhy jednotlivých členů naplňovány, to je jiná otázka.

Pisatel dopisu má pochopitelně znalost jen několika společenství. A je třeba k jeho pohledu a vnímání věřit. Zároveň je však potřebné říci, že kdyby poznal jiná společenství, byl by možná jiného názoru. Má pravdu v jednom: záleží na tom jací lidé se v tom či onom společenství sejdou a jak jsou nebo nejsou aktivní, duchovně zralí.

Dopis:Život sekulárních františkánů v našich MBS je často určován zvyky s přesvědčením, že tak jsme to vždycky dělali a je to dobré.

To je historicky neustálá potíž nejen v řádech, ale v celé církvi. U noviců hodně záleží, jak lidsky přijatelně se budou snažit zajeté zvyky s láskou a pochopením měnit. Změny budou vždy záležet na nové generaci.

Dopis:Hledání povolání a Boží vůle pro jednotlivce je často omezováno na rozhodnutí, zda je kandidát přijatelný pro MBS …… Cesta povolání k životu podle vzoru sv. Františka je často chybně prezentována jako cesta odmítnutí vlastních tužeb a přání, uzavření jednotlivce do nějaké vlastní bubliny…… Co naprosto chybí v rozlišování tužeb a přání je povolání a poslání ke službě k nalezení a naplňování Božích plánů a Boží vůle v životě členů a celého společenství.

Je pravdou, že místní společenství rozhoduje koho mezi sebe přijme a koho ne. Je pochopitelné, že se bojí přijmout někoho, kdo by narušil jejich komunitní život natolik, že by se rozložil. Nelze tedy určit nějaká jasná pravidla. Právě v této oblasti by se měli plně zapojit duchovní asistenti z prvních řádů (často jsou to kněží s velkou zkušeností) a pomoci místnímu společenství rozlišit, zda kandidáta přijmout a nebo ne. Je-li žádost o přijetí podložena opravdouvou touhou a povoláním od Pána, pak dojde k oboustrannému kompromisu. Společenství bude k novici a jeho názorům tolerantní a novic ustoupí z některých svých přání a svěří je Duchu svatému. (To se v případě pisatele dopisu nestalo – společenství kam docházel bylo zrovna samo rozhádané)

Dopis:Uzavřenost a nedostatek vzájemné komunikace mezi členy MBS vytváří živnou půdu pro nedorozumění, nepřijetí, vzájemné zraňování jednotlivých členů a poškozuje bezpečné prostředí pro vzájemnou otevřenost jednoho k druhému.

Pisatel má pravdu. Tam kde není prostor pro bezpečné sdílení, tam kde se například tlachá, tam kde se vynášejí důvěrné věci, tam kde členové neumí mezi sebou s láskou komunikovat a nedokáží si odpouštět, tam dochází ke zraněním. Nedělám si ze své praxe žádné iluze. Někde tomu tak opravdu může být. Chce to se modlit a snažit se překonávat své ego, učením se od Krista.

Dopis:Cesta spirituálního růstu sekulárních františkánů ke svatosti podle svatého Františka je cestou hledání, naslouchání sv. Duchu a činění Boží vůle v jejich životech a v životě místního společenství.

Některá společenství už celá léta nečtou na svých setkáních Řeholi a konstituce, jež jí vysvětlují . A tím nemyslím znalost odstavců , ale hlubší pochopení. MBS pak vyrůstá jen z představ místních povah a názorů členů na život Františka, zakladatele. Někde se společenství schází jen jednou měsíčně a formace k františkánské spiritualitě je jen malá a do hlubiny slabá. A jak pisatel dopisu píše v další pasáži , chybí skutečné duchovní doprovázení, které by vedlo k růstu jak členů, tak zákonitě celého MBS. Jsou ale společenství, kde formátor skvěle doprovází s pochopením pro růst jednotlivce.

Dopis:Duch svatý, duchovní rozlišování a prorocký rozměr přímluvné modlitby – obvyklá a ustrašená reakce bratří a sester : „ Co s tím máme dělat ? Držme se Řehole.“

Mám dobrou zprávu. O vnitřní modlitbě, kontemplaci se začíná v řádu mluvit a v některých společenstvích se již členové k tiché modlitbě schází. Sv. František se takto modlil převážnou část svého života.

Dopis:Jiná obtíž je praktická schopnost duchovního rozlišování, co duch chce. Zde musím s lítostí uznat, že toto rozlišování není v římské západní církvi v naší zemi praktikováno nebo vyučováno. Život v Duchu svatém a schopnost duchovního rozlišování má významný dopad na celkové fungování, směřování a růst našich společenství.

Má pravdu. Potřebujeme postupně vyjít ze zaběhnutých cest a jít úzkou cestou modlitby a naslouchání. Znovuzrození s rozumnou úctou k tradici.

Dopis:Buď se společenství uzavře ve svém vlastním kruhu nebo bude otevřeno sloužit ven…..Sv. František byl vždy znám tím, že se neuzavřel do svého společenství, ale šel ven k nemocným, chudým a ubohým a hlásal jim pokání a příchod Božího království, jak to dělal Ježíš před 2000 lety…..Ježíš slouží maličkým skrze nás, skrze naše srdce, ruce, naši činnost, náš úsměv.

Mnoho našich členů se opravdově stará o své bratry a sestry jak v řádu tak ve farnostech a je pravdou, že na ostatní obyvatele už nemají tolik sil. Určitě mnozí mají ducha evangelizace mezi svými sousedy, ti co ještě chodí do zaměstnání mezi svými kolegy. Modlíme se. Toužíme po nových posilách, tak jako celá církve v bohaté evropě. A je pravdou, že někde děláme chybu, protože noví, aktivní křesťané jsou darovány do chudších zemí (Afrika, Jižní Amerika, Filipíny a pod.)Někde děláme chybu, že do řádu nepřichází noví a mladší členové v míře, kterou si představujeme. Chyba je i v tom, že novým předáváme spíše tradici ale nepředáváme jim klíč k inovaci, k reformě, neumíme dostatečně tolerovat jejich svobodu, jejich způsob víry a uctívání. Proto se k nám nehrnou a dívají se kriticky.

Dopis:Abychom řádně splnili toto naše povolání v rámci františkánského řádu, zrodila se v našich srdcích touha – nás několika sekulárních františkánů a přátel sv. Františka – založit Osobní společenství, díky němuž bychom mohli naplnit a realizovat toto naše poslání.

V závěru vyznává pisatel pravý důvod své žádosti. Touží po osobní skupince, kde by byli jen ti co vyhovují jeho spiritualitě. Je osobní skupinka opravdu to pravé řešení? Založit novou vinici a nechat staré vinné kmeny bez pomoci?

Závěrem bych rád k povzbuzení svému i pisatele dopisu citoval Jana Evengelistu Urbana OFM:

Svatý Otče Františku,

opustili jsme Tě, nechápeme Tvého ducha! I nejhorlivější mezi námi dnes hledají dokonalost Tvého následování a účelu řádu ve vnějších věcech: Myslí, že pouhá návštěva chóru je měřítkem dobrého řeholníka. Mluví o rozdílu doby Tvé a dnešní, mluví o varování se světa a styku se ženami a zachovávání klauzury pod záminkou čistoty a přikrývají tím svou lenost! Říkají, že dávají špatný příklad ti, kteří nejsou včas u jídla, včas v chóru, že na ně spadá kletba a hřích – ale nevidí ve své pohodlné dokonalosti, že ve Tvé řeholi se mluví výsostně

• o sv. Chudobě (a soudí se o fundace a pomocí advokátů vymáhají poplatky, staví a milují velké domy, mrhají penězi na své svaté libůstky)
• o duchu modlitby (a nahrazují ji mechanikou chóru a růženců)
• o povinnosti práce (a celé dny zůstávají u milované četby)
• o lásce bratrské, přesahující lásku mateřskou (a jednají krutě a nelítostně s bratřími)
• o poslušnosti (ale používají ji jako biče pro jiné)
• o svatém Evangeliu (a čtou zábavnou beletrii)!

Ó, svatý Františku,

Smiluj se, navrať nám svého ducha, ducha, ducha!!! Budeme-li ho mít, budeme zachovávat vše, vše, vše, vnější i vnitřní. Nebudeme-li ho mít, zakryjeme vnějšími úkony svou lenost, sebelásku, tvrdost!

Dej nám nade vše EVANGELIUM A KŘÍŽ, chudobu přísnou a neformální, lásku něžnou a chápající. Pak budeme tím, čím jsi nás chtěl mít. Jinak zkazíme, zničíme Tvého ducha i Tvé touhy – zrazujeme je!

Jan Evangelista Urban: Co není v Memoriale (str. 6 až 8)