Mnoho českých i moravských  terciářů zná klášter Panny Marie Sněžné. Je  postavený v centru Prahy. Mám radost, že se s ním seznámilo i mnoho našich terciářských přátel ze Slovenska při Mariánských poutích Prahou

Krátce historie kláštera

Když v roce 1347 císař Karel IV zakládal Nové město pražské a plánoval také mnohé kostely v Praze. Nechal je rozmístit podle biblických souřadnic nebeského Jeruzaléma,

Klášter byl budován pro modlitební řád karmelitánů a měl být zároveň korunovační katedrálou císařů římských.

Nikdy dopředu netušíme, kam dějiny odbočí. Naše představy o budoucnosti se snadno minou cílem. Tak tomu bylo i s plány Karla IV. Ani jako nejvyšší evropský politik neměl nad budoucností opravdovou moc.

Působení karmelitánů v klášteře skončilo s husitskými válkami a z velkolepých plánů výstavby nevětšího kostela zůstalo jen torzo. Z presbyteria původního chrámu se nakonec stal jednolodní kostel, a to přestavbou po roce 1603. I tak jsou výška a klenby kostela dodnes udivující. Jak by byl velký plánovaný chrám ukazuje současné nádvoří před kostelem a budovy kolem něj, které kopírují původní půdorys chrámu.

V novém období – počátkem 17.století – byl klášter s kostelem přidělen františkánům OFM.

Ze života kláštera je potřeba připomenout významnou-ale smutnou-událost.

Za vlády císaře Rudolfa II vpadli roku 1611 do Čech a do Prahy žoldnéři vojska jeho příbuzného, Leopolda Pasovského (biskupa). V převážně protestantské Praze to vyvolalo odpor a pobouření, na což nejvíce doplatil klášter Panny Marie Sněžné. Sotva zabydlené františkánské osazenstvo kláštera bylo pražskou lůzou pod velením Berounského měšťana a dobrodruha Matouše Hovorčovského vybito a klášter vypleněn.

V Praze se totiž rozšířila dezinformace, že strůjci vpádu pasovských byli místní katolíci a kláštery jsou místem pro úkryt zbraní a pasovských jezdců. To nebyla pravda. Ale jak dezinformace fungují známe dobře i my v dnešní době. Lidé jim chtějí naslouchat.

Strůjci lynčování byli později v dubnu 1611 pod Staroměstkým katolickým právem popraveni –jenže 14 popravených rabiátů už nevrátilo život 14 františkánským mučedníkům. Tolik zbytečně mrtvých kvůli politice a zmanipulovanému davu!

Pro Rudlofa II konflikt pasovského vojska se stavovskou českou armádou stejně znamenal konec jeho vlády. Tak to chodí. Ani my dnes nevíme s jistotou, kam povedou naše rozhodnutí. Raději vždy poctivě zkoumejme, koho následujeme.

O klášteru a jeho historii si lze přečíst více na stránkách františkánů: https://pms.ofm.cz/chram-klaster.html a zde: https://pms.ofm.cz/karmel.html

Proč mám klášter rád?

Nedaleké Václavské náměstí, bývalý koňský trh, dnes nabízí restaurace, hotely, drahé obchody a lehké ženy. Je tu neustálý ruch a pohyb lidí – hlavně cizinců.

Z rušného náměstí plného světa, mohu vstoupit do nádvoří kostela a vejít do klidu a ticha křížové chodby. Tichý svět tu nabízí jiný pohled na život. Křížová chodba je využívána k výtvarným výstavám a jiným akcím. Bývalý velký refektář je pronajímán k významným akcím různých společností, které touží po starobylém prostředí. Se svolením faráře jsme si, členové národní rady mohli prohlédnou františkánskou historickou knihovnu.  Vzácné svazky knih jsou chráněny odbornou klimatizací. Jindy jsme směli v kapli klausury františkánů spatřit hábit svatého Jana Kapistrána.

Obdivoval jsem dřívějšího faráře Klareta Dabrowského OFM, který sledoval v kanceláři na obrazovce návštěvníky, turisty vcházející do kostela a když spatřil cizince, nebo jinak zajímavé lidi, přerušil svoji práci a hned vyběhl z fary a dal se s nimi do řeči o klášteru a o víře. Měl a má  v sobě ducha evangelizace.

V národní radě SFŘ jsme v klášteře nebo na faře měli v období 2018-23 pravidelně naše zasedání. Při vizitaci místního společenství terciářů jsem se mohl seznámit s dalšími zákoutími kláštera. V kostele PMS končí vždy každoroční Mariánská pouť Prahou. Moje častá přítomnost v klášteře tak způsobila, že se v chodbách a místnostech kláštera vyznám, jako bych tam byl doma.

 A doma se tam také cítím.

Nejen gotická a barokní architektura kláštera, ale hlavně domácí prostředí, které vytváří bratři františkáni se mi vrylo natrvalo do srdce. Rád vzpomínám na setkání s dnes již sto tři roky stále mladým bratrem Benediktem Holotou OFM. V klášteře jsem zažil tři povzbudivé mezinárodní vizitace. Několikrát jsem v klášteře přespal, zažil mše svaté, obědy s bratry, přátelské rozhovory. Snad ještě dodám veselou vzpomínku: Při poslední přestavbě klauzury před pár lety, byly prostory na pár dní přístupné i pro nás, ubytované františkánské sekulární laiky, a tak jsme se společně s bratry např. dívali v televizi na mistrovství světa v hokeji. Jeden z bratrů měl při přenosu dokonce národní dres hokejistů. Společně jsme v klausuře oslavovali naše hokejové vítezství.

Při běžném každodenním životě, při obyčejných zážitcích se buduje rodinná jednota františkánské rodiny…

Každý terciář sv. Františka má v oblibě nějaký „svůj“ klášter a tak prosím osmělte se a napište do redakce své osobní vyznání z lásky ke klášteru a k bratrům.

Luboš Kolafa OFS z Plzně